Anežka Hesová, režisérka
Muzikál o Donu Boskovi. Takový byl původní záměr, ale od začátku bylo jasné, že nepůjde o žádné životopisné zpracování. Už proto, že jsme jako obvykle neměli na stole žádný scénář. Ani po půl roce práce. Chtěli jsme na prvním místě pracovat s lidmi, kteří mají k Donu Boskovi nějaký vztah. Takže nejdřív byli lidi a pak teprve příběh. Herci mnoho měsíců vůbec nevěděli, jakou postavu budou v muzikálu hrát. Vymýšlelo se, improvizovalo, role se měnily jak ponožky a děj muzikálu pomalu rostl z této zkušenosti, která se nakonec stala hlavním tématem. V muzikálu se točí film o Donu Boskovi, takže tam nevystupují historické postavy, ale filmový štáb, režisér, herci... a výjevy ze života Dona Boska se vlastně „modelují“ přímo na jevišti.
Pro mě je to muzikál o lidech, kteří hledají svou roli. Ať už v připravovaném filmu nebo v životě. Tohle téma se otvírá hned v začátku písní Jakou roli mám tu hrát a vrací se k němu v průběhu muzikálu různé postavy, například markýza Barolová, která zpívá o „příběhu, ve kterém jste hlavním hrdinou.“ Každý vstupuje do této hry s vlastní snůškou očekávání a představ, srovnává se s ostatními i s vůlí režiséra, hledá, bojuje, zkouší tvořit nějaký příběh a mezitím ten příběh tvoří jeho. Je v tom samozřejmě i velká dávka humoru. Na zkouškách bylo tolik smíchu, že by bylo skoro nemožné, aby nepronikl i do výsledného díla.
Pro mě je to muzikál o lidech, kteří hledají svou roli. Ať už v připravovaném filmu nebo v životě. Tohle téma se otvírá hned v začátku písní Jakou roli mám tu hrát a vrací se k němu v průběhu muzikálu různé postavy, například markýza Barolová, která zpívá o „příběhu, ve kterém jste hlavním hrdinou.“ Každý vstupuje do této hry s vlastní snůškou očekávání a představ, srovnává se s ostatními i s vůlí režiséra, hledá, bojuje, zkouší tvořit nějaký příběh a mezitím ten příběh tvoří jeho. Je v tom samozřejmě i velká dávka humoru. Na zkouškách bylo tolik smíchu, že by bylo skoro nemožné, aby nepronikl i do výsledného díla.
Líbí se mi dívat se na muzikál jako do krasohledu: herci pro vás skládají nějaký obraz, ve kterém všechno do sebe zapadá a navzájem se doplňuje...
Myslím, že Sen z Piemontu je opravdu zrcadlem naší společné práce a líbí se mi dívat se na muzikál jako do krasohledu: herci pro vás skládají nějaký obraz, ve kterém všechno do sebe zapadá a navzájem se doplňuje... a najednou, ani nevíte jak, ti stejní herci vykouzlí úplně jinou scénu! Ze stejného těsta, ze stejných barev, úplně jiný výjev. K divadlu patří úžas a překvapení. Není cílem, aby se diváci ptali, co měla daná scéna vyjadřovat. Samozřejmě, že nějaký původní záměr existuje! Ale ožije teprve tehdy, když se setká s představivostí diváka. Velmi často se mi během zkoušek stane, že sleduji nějakou dobře známou scénu a najednou z ničeho nic vidím úplně novou souvislost, nějaký nový význam, který ta scéna původně neměla. Je to jako když zazní čistá kvinta, jako dežaví. To je přesně zkušenost, kterou může zažít i divák, a kterou mu nejvíc přeju: v určité chvíli s úžasem zahlédnout něco, co do sebe zapadá, co mu patří, co mu dává smysl. A najednou si řekne: wow!
Proto také neprodáváme vstupenky. Nechci, aby diváci přicházeli jako do restaurace, kde si zaplatíte nějaké jídlo a samozřejmě čekáte, že vám ho přinesou hotové a nazdobené na talíři. V našem divadle bych si přála, aby se divák zapojil do procesu vaření. Aby se musel trochu zapotit a vložit do toho svoji fantazii. Jistěže je také možné jen pohodlně čekat, co vám herci naservírují a pak s odstupem zhodnotit, jestli to bylo dost slané a kořeněné, ale myslím, že ten výsledný zážitek je pak úplně jiný. Sen z Piemontu je trochu o tom: „Za každým slovem a při každém setkání odkrýváš tvář a i když ti to nahání strach, právě teď píšeš v dějinách.“
Proto také neprodáváme vstupenky. Nechci, aby diváci přicházeli jako do restaurace, kde si zaplatíte nějaké jídlo a samozřejmě čekáte, že vám ho přinesou hotové a nazdobené na talíři. V našem divadle bych si přála, aby se divák zapojil do procesu vaření. Aby se musel trochu zapotit a vložit do toho svoji fantazii. Jistěže je také možné jen pohodlně čekat, co vám herci naservírují a pak s odstupem zhodnotit, jestli to bylo dost slané a kořeněné, ale myslím, že ten výsledný zážitek je pak úplně jiný. Sen z Piemontu je trochu o tom: „Za každým slovem a při každém setkání odkrýváš tvář a i když ti to nahání strach, právě teď píšeš v dějinách.“